Můj průvodce mi vysvětluje, že jednotlivé bonsaje mají svůj "charakter" a styl, jež se snaží tvůrčí hravostí dokreslit. Proto pohotově bere do rukou dvě skleněné kuličky, z nichž modrou zadloubne do hlíny Punica granatum. Jednooká rostlinka hned jakoby "ožije". Pan Votýpka se mi svěřuje, že má také na výstavách ve zvyku své "zelené svěřence" pojmenovat, podobně jako výtvarné dílo. A tak se setkáváme s listnatým "Pozdním čajovým odpolednemu" či miniaturním jehličnanem "Bez názvu". Když se zeptám, proč to dělá odpoví mi, že bonsaje, stejně jako obrazy, svojí cenu a hodnotu zvyšují stářím.
Sylva Hlaváčová