Ale stejně

je tomu s člověkem. Nemůzeme vytvořit nas vlastni vesmir; můzeme pouze pouzivat co je v řadu stvořeni pod nami. Rozdil je zde ale v tom, ze napřiklad zviřata nemohou jinak, nez vyuzivat nizsi, v tom stavu, v jakem se to či ono nachazi. Člověk musi přijmout některe nezbytne limity toho, co je pod nim, ale můze vědomě nakladat s tim, co zde existuje. V tom je skutečny rozdil. Zviře jednoduse zere rostlinu. Nemůze změnit situaci nebo prostředi. Člověk musi na druhou stranu přijmout limity, nicmeně je povolan ve svem vztahu k přirodě, aby nakladal s věcmi, ktere jsou pod nim vědomě na zakladě toho, jakymi je Bůh učinil. Zviře, rostlina toto musi dělat; člověk by to měl dělat. Mame věci pouzivat, ale ne tak, jako by sami osobě nic neznamenali .

Nyni se na problem podivejme jinym způsobem. Člověku bylo svěřeno panovani nad stvořenim. Toto je pravda, ale od padu se člověk s touto vladou vyrovnava spatně. Je rebel, ktery sam sebe posadil do centra vesmiru. Jako stvořeni ma sice člověk vladu, ale jako padle stvořeni vyuzil teto vlady spatně. Protoze padl, zneuziva stvořene věci, jako kdyby nic neznamenaly a jako kdyby na ně měl autonomni pravo.