A zaroveň, ačkoli je lidske tělo stvořeno z hliny, neni jen prostou současti přirody: je stvořeno k obrazu Bozimu.

Obzvlastě ve sve zapadni formě je křesťanstvi nejantropocentričtějsim nabozenstvim, jake svět zna. Jiz ve druhem stoleti Tertullian i Svaty Irenaeus

z Lyonu trvali na tom, ze kdyz Bůh stvořil Adama, ve skutečnosti jiz naznačoval podobu inkarnovaneho Krista, druheho Adama. "Člověk se podili, dalo by se řici, na Bozi dokonalosti přirody. Křesťanstvi, v absolutnim kontrastu se starověkym pohanstvim a asijskymi nabozenstvimi (kromě snad Zoroastrianismu) nejen zavedlo rozdil mezi člověkem a přirodou, ale take trvalo na tom, ze je Bozi vůli, aby člověk vyuzival přirodu tak, jak sam potřebuje.

Na urovni normalnich lidi se toto ujalo zvlastnim způsobem. V antice kazdy strom, kazdy pramen, kazdy potok, kazdy kopec měl svůj vlastni genius loci sveho strazneho ducha. Tito duchove mohli byt lidmi osloveni, ale nebyli lidem podobni - kentaurove, faunove a mořske panny ukazuji na tuto ambivalenci. Před tim, nez někdo pokacel strom, začal tězit z hory nebo přehradil potok, bylo velmi důlezite usmiřit si ducha, ktereho se ta ktera situace tykala a zůstat s nim usmiřen. Zničenim pohanskeho animismu, křesťanstvi umoznilo vyuzivat přirodu způsobem nezajimajicim se o pocity přirodnich současti.