A pochopitelně do určite miry vzdy bude. Skrze pochybeni při brani v uvahu kolektivniho nebo socialniho rozměru lidskeho vztahu k přirodě, jsou skutečne moralni dimenze problemu absurdni.

Mozna, ze to bude tak, ze člověk s přirodou bojuje, ale lide ne (nebo alespoň nemusi byt). Důvodem je, ze určity individualni postoj a akce, jsou-li brany kolektivně, maji nasledky na přirodu a těmto nasledkům můze byt nejjasněji porozuměno z hlediska drsne socialni reality. Vezměme si problem radioaktivniho znečistěni, kontaminace stronciem 90, atd. Člověk nebojuje jen s přirozenym světem; pokud s nim bude spolupracovat můze ho formovat

a měnit ho. Člověk spojuje řetězec rozhodnuti, ktera usnadňuji nebezpeči noveho symbiotickeho vztahu k přirodě - to znamena, ze tvořime civilizaci

a kulturu. Tento kličovy předpoklad se dotyka samotnych kořenů romantickeho individualismu. Je velmi tězke si představit jedineho člověka, naprosto osamoceneho, vyuzivajiciho přirodu tak, aby uspokojila potřeby vztahu mezi konfortem a tvořivosti. I Robinson Crusoe měl sveho Patka.

Vypada to, ze Hoffer odmita moznost lidske spoluprace v subjektu přirody, ktery by nepotřeboval konceptualizaci jednoduse na zakladě brutalni sily. Fyzicka prace, mechanicka a dalsi - od prace činskych mas k praci sofistikovanych, vysokych vězi - zavisi na instrukcich lidskych myslenek přirodnimu světu. Spolu se stroji, jeřaby, buldozery, tovarnami, transportnimy systemy a laboratořemi, ma člověk moc ovladat ruce přirody. Toto nas ale nenuti přijmout metafyzicky materialismus, naivni viru, ze materie a fyzicka moc jsou jedinymi realitami. Moc ideji, hodnot, dava předpoklady, ktere tvoři jednotlivou siť lidske interakce mezi přirodou a člověkem na prvnim mistě. Moc kontemplativni myslenky, řetězec spekulativniho mysleni, matematickeho uměni a filozofickych snů se tez musi brat v uvahu. Pokud je tento pohled akceptovan, potom je otazka lidskeho vztahu k přirodě důlezitějsi, nez předpoklada Eric Hoffer.