Vime, co je priroda?

Tento clanek vznikl jako reakce na stat Vaclava Klause v Lidovych novinach z 9. 2. 2002 "Prirodu ochrani trh". Protoze ho redakce LN odmitla, byl zaslan do redakce Prava, kde byl rovnez odmitnut. Nakonec byl poskytnut redakci Respektu, ktera jej take neuverejnila.
Argumentace Vaclava Klause ".ze cinnost cloveka neznamena niceni prirody, nybrz jen a jedine pretvareni prirody," ze "priroda se prizpusobuje cloveku prave tak, jako se clovek prizpusobuje ji" a ze vetsinu ekologickych problemu "vyresi trh", neni bohuzel nespravna jen v uvadenych prikladech, ale predevsim v celku, v neuveritelne povrchnim videni soucasneho ekologickeho problemu. Napriklad biologicke druhy vymiraji - at jiz z viny cloveka ci samovolne - hlavne proto, ze se menicim vnejsim podminkam mohou prizpusobit jen do jiste miry. Brani jim v tom vysoce konzervativni genom (geneticka pamet), ktery se do kazde dalsi generace rigidne prepisuje a ktery priblizne odpovida podminkam, v nichz se prislusny biologicky druh vytvoril. A timto velkym existencialnim nebezpecim, a nikoli pouze vycerpanim zdroju ci znecistenim, je ohrozen i clovek dvakrat moudry.

Stojím nad chvějící se hladinou a pozoruji vlnky odrážející se od bělavé skály. Voda je průzračně modrá a na chvějící se hladině, jinak malé klidné, budí skály dojem velké a hrůzostrašné nestvůry. Vypadalo to, jako by tam seděli malí rozechvělí vyděšení obři, kteří čekají na své rodiče, až je přijdou chránit.
Ani si nechci představit, jak asi jejich rodiče vypadají a odkud mě překvapí. Že by z lesa, co stojí opodál? Že by se snad z vody náhle vynořili? Nebo dokonce z nebe přilétli? Připadám si malá a osamocena proti velkým obrům.
Ten les, co stojí opodál, je hustý a temný. Světlo tam nepronikne. Není odtud slyšet ani hlásek. Žádný zpěv ptactva, žádné troubení jelenů, žádné praskající větvičky pod zajícem na útěku. Nic. Pusto a prázdno. Kampak se všichni poděli? Připadám si malá a osamocena proti velkým obrům.
Každou chvíli čekám, že se temné a hluboké dno jezera pohne, voda se vylije z břehů a já budu stát tváří v tvář velkému šedému obrovi. Nic. Jenom vítr čeří hladinu. Připadám si malá a osamocena proti velkým obrům. Možná, že právě z toho nebe přiletí. Podívám se na oblohu, na krásné žluté slunce, které mě svým žárem ozařuje. Vtom mi náhle slunce zmizí za velkým šedým obrem. Zprvu se leknu, ale pak si uvědomím, že je to jenom šedý mrak, který mě celou tu dobu jen tiše pozoroval z dáli. Asi mi tímto chtěl naznačit, že nejsem vítána."Dobrá!" řekla jsem.
Naposledy jsem si prohlédla bělavé skály, průzračně modrou hladinu na jezeře a hustý temný les, co stojí opodál a ujistila se, že mne nebude nic pronásledovat. Potom jsem se otočila a pomalu se s větrem ve vlasech a se sluncem v zádech šourala po kamenité cestě směrem k domovu. Čím dál jsem byla od jezera, tím víc se mi ulevovalo a strach ze mě opadával.