Dalsi rozděleni

spočiva v odděleni jednotlivce od dalsich lidi. Jedna se

o sociologicka rozděleni. Pote je člověk oddělen od přirody a přiroda je oddělena od přirody. Takze existuji mnoha rozděleni ale jednoho dne, az se Kristus vrati zpět, nastane uplne uzdraveni tohoto vseho na zakladě "krve beranka". Křesťane, kteři věři Bibli, nejsou pouze povolani řici, ze "jednoho dne" nastane uzdraveni, ale tez ze skrze Bozi milost na zakladě Kristovy prace, můze zastupne uzdraveni byt realitou zde a nyni.

Cirkev - tradični - Bibli věřici cirkev - ve skutečnosti zklamala. Co jsme udělali, abychom uzdravili sociologicka rozděleni? Často jsou nase cirkve skandalem. Jsou krute nejenom na lidi "venku", ale take na lidi "uvnitř". To same je pravdou psychologicky. Zatězujeme lidi psychologickymi problemy tim, ze jim řikame, ze "křesťane nemaji problemy", coz je druh vrazdy.

Je třeba porozumět,

ze i v nasem vztahu s Bohem musi byt určita distinkce. Kdyz Bůh vyhlasil odejmuti nasi viny skrze přijeti Krista jako naseho Spasitele, byli jsme zastupnym způsobem ospravedlněni a nase vina byla zcela odejmuta. Ve skutečnosti ale mezi dobou, kdy jsme se stali křesťany a druhym Kristovym přichodem nebo nasi smrti, nezijeme v dokonalem vztahu s Bohem. Proto prava duchovnost spočiva v existencionalnim pohledu hledicim moment za momentem na Kristovu praci - ktera hleda a pta se Boha ve viře v zastupnou realitu naseho vztahu s nim v přitomnem okamziku. Toto musi byt činěno tak, ze zastupně,

v praxi, v tomto okamziku, můj vztah s osobnim Bohem, ktery je zde, bude realitou.

Stejně tomu je i v dalsich oblastech, protoze pad, tak jak reformačni teologie vzdy zdůrazňovala, nejenom oddělil člověka od Boha, ale take zapřičinil dalsi hluboke odděleni. Je zajimave, ze teměř cele "prokleti" v Genesis 3 je zaměřeno na vnějsi projevy. Je to země, ktera bude prokleta kvůli člověku. Je to zenske tělo, ktere pociťuje bolest z rozeni.

Takze vidime dalsi rozděleni. Za prve člověk byl oddělen od Boha a pote, od padu, je člověk oddělen sam od sebe. Existuji zde psychologicka rozděleni. Jsem přesvědčen, ze zakladni psychoza tkvi v tom, ze jednotlivec je nasledkem padu oddělen od sebe sama.

Jak jsme zdůraznili

v minule kapitole, v Bibli neni misto pro platonicke distinkce přirody. Tak jako Kristova krev vykupuje lidstvo včetně jejich těl od nasledků padu, tak jeho smrt vykoupi veskerou přirodu z nasledku padu v okamziku, kdy budeme vzkřiseni z mrtvych. V seste kapitole Řimanům Pavel aplikuje tento budouci princip na nasi přitomnou situaci. Jedna se o důlezity princip křesťanske spirituality. Kristus zemřel, Kristus je nas Spasitel, Kristus se vrati, aby nas vzkřisil z mrtvych. Takze skrze viru - protoze to, co se stalo v Kristově smrti a co se stane, az se vrati opět skrze viru v moci Ducha Svateho - zijeme timto způsobem zastupně nyni. "Nyni pokud jsme zemřeli s Kristem, věřime, ze take s nim budeme zit... Tak i vy počitejte s tim, ze jste mrtvi hřichu, ale zivi Bohu v Kristu Jezisi nasem Panu." Takze se těsime na to, ze jednoho dne vse bude dokonale. Měli bychom se ale nyni na věci divat na zakladě Kristovy prace a zastupneho uzdraveni kazde oblasti dotknute padem.

ZASTUPNE UZDRAVENI

V osme kapitole Řimanům Pavel upina zrak kupředu k tomu, co se stane, az se Kristus vrati zpět. Pise: "Neboť tvorstvo bylo vydano marnosti, ne vlastni vinnou nybrz tim, kdo je marnosti vydal. Trva vsak naděje, ze i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctvi zaniku a uvedeno do svobody a slavy děti Bozich. Vime přece, ze veskere tvorstvo az podnes společně stena a pracuje k porodu. A nejen to, i my sami, kteři jiz mame Ducha jako přislib darů Bozich, i my ve svem nitru stename očekavajice přijeti za syny, totiz vykoupeni sveho těla." To, co zde Pavel řika, je, ze kdyz nase těla budou vzkřisena z mrtvych ve stejny okamzik bude take vykoupena přiroda. Krev beranka vykoupi společně člověka i přirodu. K tomuto existuje podobenstvi z Mojzisova zivota v Egyptě, kdy krev natřena na veřejich, zachranila nejenom syny hebrejske, ale take jejich zviřata.

Nase vzkřiseni

je stejneho druhu. Az Kristus přijde zpět, nase těla budou vzkřisena

z mrtvych. Bude se jednat o opravdove fyzicke vzkřiseni. AŮ se jedna o Jezisovo nebo nase tělo, důraz je stejny. Bůh učinil tělo a tělo nemůze byt podceňovano nebo o něm nemůze byt smysleno jako o čemsi podřadnem. Stejny důraz lze explicitně nalezt v Bozi smlouvě se stvořenim v čase Noeho. V Genesis 9,8-17 mame Bozi smlouvu ve vztahu ke stvořeni. "Hle, ja ustanovuji svou smlouvu

s vami a s vasim potomstvem i s kazdym zivym tvorem, ktery je s vami." Takze Bůh řika, ze jeho smlouva byla ustanovena s člověkem, ale stejně tak se vsim zivym stvořenim. A pote ve 13. versi opět řika: "Polozil jsem na oblak duhu, aby byla znamenim smlouvy mezi mnou a zemi." Bůh ustanovuje smlouvu, ktera se tyka celeho stvořeni. Bůh o něj ma zajem. Neodmita ho. Neni k tomu ani důvod

a z pohledu Bible je zcela falesne, aby křesťan měl platonsky pohled na přirodu. Co Bůh stvořil, nesmim ja, jako stvořeni odmitat.

Za druhe,

Kristova inkarnace nas uči, ze k lidskemu tělu a přirodě by nemělo byt přistupovano jako k podřadnym. Předevsim Jezis na sebe vzal skutečne tělo, protoze Bůh stvořil člověka s tělem. Takze skrze Bozi inkarnaci na sebe vzal Bůh lidske tělo. A vic nez to, po vzkřiseni mohl Jezis Kristus jist, bylo mozno se ho dotknout. Bible zdůrazňuje Jezisovo realne, historicke vzkřiseni v prostoru a čase tak, ze existovalo vzkřisene tělo, ktere mohlo jist a bylo mozno se ho dotknout. Toto tělo nebylo jakymsi přizrakem nebo "duchem." A pravě toto tělo vystoupilo do nebe a vstoupilo tak do neviditelneho světa. Tělo, ktere můze jist existuje stale

v neviditelnem světě a jednoho dne v historii bude opět viditelne ve světě.

kazdou dalsi stvořenou věci

s v jejim kontextu. S kazdou věci v ji určene sfeře.

Abychom shrnuli tuto kapitolu, připomeňme si zakladni fakt, ze Bůh stvořil vsechny lidi a vsechny věci. Stvořil moje tělo zrovna tak jako moji dusi. Stvořil mne takoveho, jaky jsem, s tělesnym a duchovnim hladem. A stejně jako mně, stvořil vsechny dalsi. Stvořil kamen, hvězdu, nejvzdalenějsi mista v kosmu. Vsechno toto udělal. Podceňovat jakoukoli z těchto věci, je ve skutečnosti urazka Boha, ktery ji stvořil. Proč křesťane opousti sve pozice, kdyz vse vypada tak jasně a tak definitivně? Proč bych měl řici, ze moje tělo je meně vyznamne nez ma duse, kdyz Bůh stvořil oboji?

Toto je rozsiřeni

"konceptu sfer" Abrahama Cuipera. Cupier viděl kazdeho z nas jako jednoho mezi mnoha: člověka ve statě, člověka, ktery je pracujici, člověka, ktery je otcem, člověka, ktery je starsim v cirkvi, profesorem na universitě. Kazdeho jednoho v těchto odlisnych sferach. Ale ačkoli křesťane ziji v odlisnych sferach, v odlisnych časech, maji se v kazde z těchto sfer chovat jako křesťane. Člověk je vzdy zde a je vzdy křesťanem pod normami Pisma, ať je ve třidě nebo doma.

Rozsiřeni znamena nasledujici: jsem křesťan, ale ne jenom křesťan. Jsem take stvořeni, ten kdo byl stvořen, ten kdo neni autonomni, ten ktery naklada s dalsimi věcmi, ktere rovněz nejsou autonomni. Jako křesťan mam vědomě nakladat

Je pravdou,

jak zminil Lynn White, ze mnoho "křesťanů" je v oblasti ekologie chovaji hůř nez animiste, kteři mysli, ze ve stromech jsou duchove a proto nekaceji bezstarostně stromy. Nicmeně ačkoliv toto je pravda, neni to proto, ze křesťanstvi nema odpověď, ale protoze se nechovame na zakladě odpovědi, kterou zname; ne proto ze křesťanstvi nema pohled, ktery dava větsi hodnotu stromu, nez můze dat animista, ale protoze jsme se nechovali na zakladě hodnot, ktere zname nebo bychom měli znat, a ktere Bozi stvořeni ma.

V sociologickych otazkach se moderni člověk zabyva pouze sociologickymi "vyhodami". Na modernim poli ekologie ale začina křičet "umiram ve svem městě a umira můj ocean". Toto daleko převysuje sociologicke "vyhody". Zahrnuje to vnitřni postoj člověka k přirodě. Jak se s tim vyrovnava? Moderni člověk nezna zadnou skutečnou "hodnotu" oceanu. Vse, co ma, je hruba forma egoismu

a pragmaticke hodnoty. Zachazi s přirodou jako s věci v nejhůře myslitelnem smyslu, aby z toho vytězil pro "dobro" člověka. Člověk, ktery věři, ze věci zde jsou pouze nahodou, jim nemůze dat realnou hodnotu. Pro křesťana ale existuje podstatna hodnota. Věc nema hodnotu sama v sobě, ale protoze ji stvořil Bůh. Proto si zaslouzi respekt jako něco, co je stejně jako člověk, stvořeno Bohem.

Kvalitni moderni architekt zapasi, aby pouzil materialy v jejich kontextu. Proto pokud napřiklad pouziva vylisek, chce, aby to vypadalo jako vylisek a ne jako cihla. Dalsi oblast architektonickeho souladu byla zdůrazněna znamym architektem Wrightem, ktery prosadil koncept souladu stavby s terenem. V dnesni době se snazime spravně nakladat s materialem. Mame-li mit krasnou stavbu, musime myslet na soulad terenu a materialu. Ačkoli tento system je pravdivy pro vsechny lidi (protoze jsme stvořeni k obrazu Bozimu, i kdyz to nevime), přesto maji křesťane zvlastni porozuměni teto věci diky svemu zvlastnimu vztahu

s Bohem. Nas vědomy vztah s Bohem je prohlubovan, pokud zachazime se vsemi věcmi, ktere učinil, stejnym způsobem jako s nimi zachazi On.

Bůh

zachazi se svym stvořenim s integritou: s kazdou věci v jejim vlastnim řadu, s kazdou věci podle toho, jak ji stvořil. Pokud Bůh takto zachazi se svym stvořenim, neměli bychom zachazet s nasimi spolustvořenimi podobně? Pokud Bůh zachazi se stromem jako stromem, strojem jako strojem, člověkem jako člověkem, neměl bych ja jako spolustvořeni činit stejně - zachazet s kazdou věci

v souladu s jejim vlastnim řadem? A na zakladě vyssiho principu: diky tomu, ze miluji Boha - miluji toho, kdo vse stvořil! Pokud miluji toho, kdo mě miluje, mam respekt k věcem, ktere stvořil.

Zdůrazněme - nejedna se o panteismus; nicmeně respekt ke vsem stvořenym věcem, si vzdy znovu musime uvědomovat. Mame vědomě jednat s kazdou věci

v jejim vlastnim řadu a na jeji vlastni urovni. Podobně jako mnoho oblasti

v křesťanskem zivotě, i tento postoj nepřichazi mechanicky, protoze Bůh s nami jedna jako s lidmi a očekava od nas rozhodovani a chovani jako od lidi. Proto musime vědomě nakladat s kazdou věci, ktere se dotkneme, v jejim kontextu.

Vzkřiseni

a nanebevstoupeni dokazuji, ze neexistuje důvod pro falesnou ditochomii duchovniho a materialniho. Jedna se o zcela nebiblicky koncept. Materie a duch nejsou v opozici. Fakt, ze nase těla budou vzkřisena, o tom hovoři. Dalsi věc stojici za zminku je Bozi smlouva se stvořenim z biblickeho pohledu. Bůh nam dal v Pismu určite psane smlouvy. Učinil uzasne zaslibeni, napřiklad smluvni zaslibeni Abrahamovi a zidovskemu lidu. A take dal zaslibeni jednotlivcům v Novem zakoně. "Ten, kdo věři v Syna, ma věčny zivot." Ale spolu s Bozimi psanymi smlouvami take existuji smlouvy se stvořenim. Smlouva je v Pismu navrhnuta a verbalizovana; smlouva se stvořenim vychazi z toho, jak Bůh věci stvořil. Bůh s nimi bude jednat podle toho, jak je učinil. Nebude znasilňovat svoji smlouvu. Bude vzdy zachazet s rostlinou jako s rostlinou, se zviřetem jako se zviřetem, s kamenem jako s kamenem, člověkem jako

s člověkem a nebude znasilňovat řady stvořeni. Nebude zadat, aby se kamen choval jako člověk, ani nebude zachazet s člověkem, jako kdyby byl stroj.

Kristovo tělo

skutečně bylo vzkřiseno z mrtvych. Bylo mozno se ho dotknut, Kristus mohl jist. A toto vzkřisene tělo nyni někde je. Odmitame Tillichův pohled na nebe jako Afilozoficky jine". Myslim, ze John Robinson v knize Čestny

k Bohu, měl pravdu, kdyz zdůraznil, ze nanebevstoupeni je kličovějsi bod nez vzkřiseni. Mam za to, ze opravdu porozuměl důsledkům. Fyzicke vzkřiseni se mohlo udat v modernim teologickem světě nějak nebo někde, ale to, co nemůzete mit, je tělo, ktere by mohlo jist vstupujic "do filozofickeho jineho." Pro moderni teology je toto nemyslitelny koncept. Na rozdil od nich věřime

v nanebevstoupeni; Bible nam řika, ze fyzicke Jezisovo vzkřisene tělo je kdesi

v neviditelnem světě.

platon

Jiz jsme varovali před tim, aby platonske koncepty zkreslily nase křesťanske mysleni. Platonismus materii podceňuje. Ve skutečnosti kdyz pozname, ze materii stvořil Bůh, nemůzeme ji podceňovat. Můzeme věci vidět jako stvořeni v odlisnych řadech, coz ale je velmi odlisne od jejich podceňovani .

Bůh stvořil vsechno a neni zde proto misto pro jakykoli pocit přizemnosti. Přemyslet nad věcmi jako přizemnimi, ve skutečnosti znamena srazet Boha, ktery je stvořil.

Druhy důvod, proč materii nelze podceňovat, je v tom, ze Kristovo tělo bylo vzkřiseno z mrtvych. Jedna se ve skutečnosti o velmi důlezity moment. Vzkřiseni těla by mělo byt viděno jako doktrinalni realita a vice nez to - jako pravda, ktera nam dava postoj k zivotu.

Ačkoli

bychom neměli romantizovat strom, mame poznat, ze ho stvořil Bůh, a ze si tedy zasluhuje respekt, protoze jako strom ho Bůh stvořil. Jako křesťane kteři nevěři v uplnou evoluci, mame důvod respektovat přirodu takovym způsobem, jakym ji zaryti evolucioniste nikdy respektovat nemohou, protoze věřime, ze Bůh stvořil věci jedinečně v jejich vlastnim kontextu. Takze pokud budeme argumentovat proti evolucionistům intelektualně, měli bychom ukazat vysledky nasi viry

v nasich postojich. Křesťan je člověk, ktery ma rozum k tomu, aby zachazel

s kazdou stvořenou věci s velikym respektem.

Tento vztah by neměl byt pouze z estetickych důvodů - ačkoliv by to samo

o sobě stačilo, protoze krasne věci jsou důlezite - přesto bychom měli zachazet s kazdou "věci" s integritou, protoze toto je způsob, jak ji Bůh učinil. Takze jako křesťan zachazim As věcmi" s integritou, protoze nevěřim, ze jsou autonomni. Moderni člověk upadl do dilematu, protoze věci oddělil od Boha. Vyrok Simona Weilse, ze moderni člověk zije v od-stvořenem světě, je skutečně vystihujici. Vsechno je odstvořene; vsechno je autonomni. Ale pro křesťany věci nejsou autonomni, protoze je učinil Bůh. On učinil věci na jejich vlastni urovni. Hodnota věci neni sama v sobě autonomni, ale Bůh je učinil a proto si zasluhuji, aby s nimi bylo zachazeno s velikym respektem. Se stromem na poli musi byt zachazeno s respektem. Neznamena to romantizovani, jako kdyz stara zena romantizuje svoji kočku (coz znamena, ze do ni vklada lidske reakce, coz je spatne, protoze to neni pravdive). Kdyz zaseknete sekeru do stromu, protoze potřebujete dřivi na oheň, nesekate osobu, sekate strom.

Vsimněme si fraze

"intelektualni a psychologicke hledisko." Jedna se o velmi důlezitou distinkci. Mohu řici, "Ano, strom je stejne stvořeni jako ja." Neni zde ale řečeno vsechno. Měl bych brat v uvahu tez psychologicky pohled. Psychologicky bych mohl citit vztah ke stromu jako k svemu spolu-stvořeni. Nejde o to, ze bychom měli intelektualně pociťovat ke stromu vztah a pote toto otočit k jinemu obranemu argumentu, ale ze bychom měli poznat

a připravovat lidi v nasich cirkvich, aby poznali, ze z pohledu stvořeni, Bozi nekonečnosti a nasi konečnosti jsme ve skutečnosti jedno se stromem!

Tento koncept

nema zadna jina filozofie. Mimo jine, toto vysvětluje automaticke funkce člověka. Napřiklad mame stejny plicni system jako psi a kočky, coz neni nic překvapujiciho. Jak člověk, tak tato dalsi stvořeni byla stvořena Bohem, aby zapadla do stejneho prostředi. Existuje stejny vztah v těchto mechanickych funkcich, ktery směřuje člověka směrem dolů.

V člověku existuji automaticke funkce. Psychologicky existuje uspořadani nejenom ve zviřatech, ale v omezenějsim rozsahu tez v člověku. Toto je třeba očekavat v pohledu na nas vztah jak směrem dolů, tak vzhůru. Nicmeně v tomto netkvi můj zakladni vztah. Nebojim se mechanickych funkci. Nejsem zděsen, protoze vim, ze jsem stvořen k Bozimu obrazu. Mohu vidět, proč mam mechanicke funkce a některe podminky stejne, protoze mam vztah směrem dolů

k "nizsim" věcem (ačkoliv, jak uvidime, termin nizsi neni idealni). Proto se

z intelektualniho a psychologickeho hlediska divam na zviřata, rostliny a mechanicke časti a rozumim něčemu z postoje, ktery bych měl mit. Začinam smyslet o zivotě jinak. Přiroda začina vypadat jinak. Jsem od ni oddělen a přesto s ni spojen.

Stejně to plati v přirodě. Na zcela odlisne urovni jsme odděleni od toho, co je Anizsi" forma stvořeni, a přesto jsme s ni spojeni. Nemůzeme si vybrat, musime dodat oboji. Jsem oddělen, protoze jsem stvořen k obrazu Bozimu, můj integračni bod je směrem vzhůru ne dolů; neznamena to ale obraceni se zady ke stvořeni. Ve stejny okamzik jsem s nim spojen, protoze jak přiroda tak člověk jsou stvořeny Bohem.

Přesto

nesmime nikdy zapomenout, ze - aniz by v tom byl paradox - existuje pouze jedno lidstvi. Existuji ortodoxni křesťane, kteři se kratkozrace brani, kdyz je řečeno, ze je pouze jedno lidstvi, protoze naprosto odmitaji liberalni důraz na lidstvi ve smyslu ospravedlněni. Jsou dvě v jednom. Křesťan je povolan, aby chapal, ze jsou dvě lidstvi, a aby miloval hlavně sve bratry v Kristu. Přesto Kristus povolal milovat vsechny lidi, jako nase blizni, protoze jsme jedno.

Ale pouze křesťan vi,

proč ma společny původ. Evolucionista, "moderni" člověk nema zadny skutečny důvod, aby porozuměl společnemu původu nebo vztahu mezi lidmi mimo původu biologickeho: člověk dycha. Toto je vse, s čim je ponechan.

Křesťanstvi chape, ze vsichni lide jsou stvořeni a jsou jednoho původu. Vsichni jsme jedno tělo, vsichni jsme jedna krev. Někdo můze namitnout, ze z biblickeho pohledu jsou dvě lidstvi. Jedno, ktere stoji ve vzpouře proti Bohu, a druhe, ktere stalo ve vzpouře proti Bohu (protoze nikdo z nas nevesel do druheho lidstvi skrze přirozene narozeni). "lenove druhe skupiny tim, ze uvěřili v Krista, se podřidili Bohu a stali se syny Bozimi.