V nasi současne moralni krizi se potom jedna o mnohem hlubsi otazky nez

o otazky politicke moci a zakona, městskych vytrznosti a slamů. Můze to, alespoň častečně, reflektovat teměř uplne pohrdani americke společnosti hodnotami přirody.

Mam za to, ze je mnohem plodnějsi uvazovat nad přirodou jako nad současti systemu lidske organizace - jako variabilni, měnici se podminkou - ktera komunikuje s člověkem a kulturou. Pokud je přiroda takto chapana, potom laska, pocit ucty a pocit empatie s přirodou nejsou tolik degenerovany na subjektivni, emocionalni přani romantickeho individualismu. Naproti tomu takovyto pohled by měl pomoci zničit egoisticky, politicky status, a pomoci demaskovat skutečnost, ze lidske aktivity nejsou pouze soukrome, bez nasledků a sami sebou omezene; jejich uměni, promitnute skrze změny v přirodě ovlivňuji můj zivot, me děti a přichazejici generaci. V tomto smyslu ospravedlněni technologicke arogance ve vztahu k přirodě na zakladě dividendů a zisků neni jen spatnou ekonomikou - je to v zasadě nemoralni skutek.

Snad, jak předpoklada profesor Lynn White, je přetrvavani teto skutečnosti jako moralniho problemu ilustrovano protestem současne generace beatniků

a hippies. Spise nez jakysi druh "studene kočky" vyjadřeny touto generaci skrabanim na nervy mnohych z nas a několika "čtverci" vyjadřenymi ve "vykopavani" novych učesů (nelze nezminit Twiggi), můze zde existovat "zvukovy instinkt" v tom, ze některe z tzv. rytmů se obratily k Zen-Budhismu. To můze představovat jasnou skutečnost, ze potřebujeme plněji docenit nabozenskou a moralni dimenzi vztahu mezi přirodou a lidskym duchem.

Proč se skoro vsichni z nasich nejmoudřejsich a nejlepsich socialnich kritiků vyhybaji moralni implikaci teto skutečnosti? Mozna ve jmenu politickeho realismu je přilis snadne se bat ceny, kdy člověk antropomorfizuje nebo spiritualizuje přirodu. Na druhou stranu odmitnuti spojeni lidskeho ducha a přirody můze reflektovat tradični vzor zapadni společnosti, kdy přiroda je brana jako oddělena materialni, mechanicka substance v metafyzickem smyslu, k člověku irelevantni.

Na americke sceně si kalvinisticke a deisticke koncepty Boha byly v tomto bodě podobne. Oba viděly Boha jako absolutně transcendentniho, odděleneho od světa, izolovaneho od přirody a organickeho zivota.

V současne aplikaci by se jednalo o ditochomii ducha a přirody. Profesor White řika: "Nově zvoleny guverner Kalifornie, jako ja člověk cirkve, jen meně zkuseny nez ja, hovořil ve prospěch křesťanskych tradic kdyz řekl (jak se domnival): Pokud jste viděli sekvojj, viděli jste je vlastně jiz vsechny". Pro křesťana nemůze byt strom vic nez fyzicky fakt. Cely koncept posvatneho haje je cizi jak křesťanstvi, tak mysleni Zapadu. Po teměř dvě tisicileti křesťansti misionaři kaceli posvatne haje, ktere jsou modlařske, protoze předpokladaji ducha v přirodě.

Vsechny tyto problemy, jak ukazuji Powers a Robertson, jsou počatkem

k znečistěni relativně nezpustoseneho jezera Superior.

Proč je lidsky vztah k přirodě v krizi? Jedna se o moralni krizi, protoze se tyka lidske historie kultury a moralky, zakořeněne v nasich nabozenskych a etickych pohledech na přirodu - ktere v tomto kontextu byly relativně nezpochybňovany. Historik středověke kultury, Lynn Whita, Jr, vynikajicim způsobem vystihl původ a důsledky ve vyznamnem članku v časopise Science minuly březen:

" Historicke kořeny nasi ekologicke krize." Argumentuje, ze křesťansky pohled na pojem transcendentniho Boha odejmuty od přirody a vdechnuty do ni pouze skrze zjeveni, odejmul od přirody ducha a v ideologickem smyslu dovolil vykořisťovani přirody.

Mozna, ze se problem stane moralnějsim, je-li osobni, existencionalni - apelujici na nasi vlastni zkusenost. Vědci střidavě upozorňuji na okamzik, kdy Velka jezera budou znečistěna, a den skladani učtů bude přilis blizko. Kdyz jsem byl v Toledu, v Ohiu, leto za letem mnoho z mych sousedů a kamaradů odjizdělo na chaty podel břehů Lake Erie. Nyni, kdyz navstivite tyto chaty, nic neuvidite. Někteři vlastnici se pokousi svoje pozemky komukoli prodat. Analyza Charlese F. Powerse a Andrewa Robertsona "Starnuti Velkych jezer" (Scientist, Amerika, Listopad, 1966) neni přilis uspokojiva pro ty z nas, kdo miluji mile piskovych plazi Michiganskeho jezera nebo drsne, studene, větrem oslehane břehy jezera Superior. Ačkoli Michiganske jezero se okamzitě nezměni ve znečistěnou, zaneřaděnou krajinu jako Lake Eire s temnou vodou bez kysličniku uhličiteho, kde mohou zit pouze červy, znečistěni se zvětsuje v jiznim cipu Michiganskeho jezera.

Vezměme v uvahu stav ovzdusi. Znečistěni vzduchu, jak potvrzuje mnoho reportazi, ma prokazatelny efekt na lidske nemoci. Ale nasledně, pro ekonomicky myslici, A.J. Haagen-Smit, hlavni expert přes znečistěni vzduchu podotyka, ze se toto tyka tez siroce ignorovaneho zhrouceni standartů učinnosti a technologie.

Okolo 15% celkove ztraty palivove energie je z emisi vsech automobilů; ve Spojenych statech toto reprezentuje ročni ztratu okolo 3 miliard dolarů. Je pozoruhodne, ze automobilovy průmysl, ktery ma dostatečnou učinnost,dovoluje takove palivove znečistěni.

V tomto smyslu jsou takoveto aktivity nemoralni. Mohli bychom seznam prodlouzit, ale mělo by byt jasne, ze ničeni přirody lidskym velkolepym "byznisem" a technologickou aroganci je vysledkem lidske bezmyslenkove a nesmyslne aktivity.

Druhou zakladni oblasti je růst biologickeho znečistěni prostředi. Diskuse

o znečistěni třeba jen jedne řeky, velkeho Hudsonu ve finančnich terminech překvapuje. Ekonomicky naklad na pouhe udrzeni řeky v současnem nevyhovujicim stavu - a pokročeni alespoň trochu do dob, kdy řeka nebyla znečistěna, bude stat miliardy dolarů. To same je skutečnosti o jinych velkych řekach.

Dalsi probiranou oblasti je pokus přehradit a zavodnit mile a mile v Grand Canyonu za učelem vyroby vice elektrickeho proudu - komodity, kde vypada, ze mame velkou hojnost. Grand Canyon pochopitelně neni komodita; je to ve skutečnosti v popularnim zargonu, Ahappening". Nekontrolovany člověkem, vytvořeny přirodou, nemůze byt nahrazen. Jakykoli utok na tento přirodni stat se rovna utoku na lidskou kapacitu udivu, přemysleni o svem prostředi a přirodnim dile. V kratkosti, takoveto aktivity vypadaji, ze snizuji a niči samotneho člověka. Proto aktivity těch, kteři předpokladaji takoveto zničeni, omezuji pohled na člověka a jeho schopnost radovat se z přirody.

Člověk by mohl začit obzalobou s klasickou kauzou stěhovavych holubů, kteři kdysi přeletavali Ameriku v obrovskych počtech a nakonec byli vyhubeni ocelařskym průmyslem. Nicmeně problem je v tom, ze se přilis z těchto smutnych skutečnostř nepoučime (tryzeň člověka zničeneho obrazy vytvořenymi Hermannem Melvillem a velkou bilou velrybou), tak jako kdyz namořni vědci jako Scott McVay věřili, ze komerčni rybolov ohrozuje velrybu, posledni přezivajici druh na světě. Pro ty, kteři inklinuji k okamzitemu zisku, se jedna

o ziskovy průmysl. Pro ty z nas, kdo maji respekt k přirodě - jednotlivě, pro nasi savči rodinu - smrt těchto obřich stvořeni povede k opustěni Boziho tvořeni a představ člověka nasi přichazejici generace.

Co je potom ale moralni krizi? Myslim, ze se jedna o pragmaticky problem - to znamena, ze se tyka aktualnich socialnich nasledků myriad vzajemně nespojenych skutků. Krize pochazi od kombinovanych vysledků spatneho zachazeni s nasim prostředim. Tyka se nedbalosti drobnych bysnismenů na řece Kalamazoo, nezodpovědnosti velkych korporaci na Lake Erie, netrpěliveho odhmyzovavani farmařů v Kalifornii, odirani půdy Kentuckymy důlnimi operatory. zel, na tvaři tohoto kontinentu existuje dlouha historie tragickeho ničeni zviřecich a přirodnich zdrojů.

A pochopitelně do určite miry vzdy bude. Skrze pochybeni při brani v uvahu kolektivniho nebo socialniho rozměru lidskeho vztahu k přirodě, jsou skutečne moralni dimenze problemu absurdni.

Mozna, ze to bude tak, ze člověk s přirodou bojuje, ale lide ne (nebo alespoň nemusi byt). Důvodem je, ze určity individualni postoj a akce, jsou-li brany kolektivně, maji nasledky na přirodu a těmto nasledkům můze byt nejjasněji porozuměno z hlediska drsne socialni reality. Vezměme si problem radioaktivniho znečistěni, kontaminace stronciem 90, atd. Člověk nebojuje jen s přirozenym světem; pokud s nim bude spolupracovat můze ho formovat

a měnit ho. Člověk spojuje řetězec rozhodnuti, ktera usnadňuji nebezpeči noveho symbiotickeho vztahu k přirodě - to znamena, ze tvořime civilizaci

a kulturu. Tento kličovy předpoklad se dotyka samotnych kořenů romantickeho individualismu. Je velmi tězke si představit jedineho člověka, naprosto osamoceneho, vyuzivajiciho přirodu tak, aby uspokojila potřeby vztahu mezi konfortem a tvořivosti. I Robinson Crusoe měl sveho Patka.

Vypada to, ze Hoffer odmita moznost lidske spoluprace v subjektu přirody, ktery by nepotřeboval konceptualizaci jednoduse na zakladě brutalni sily. Fyzicka prace, mechanicka a dalsi - od prace činskych mas k praci sofistikovanych, vysokych vězi - zavisi na instrukcich lidskych myslenek přirodnimu světu. Spolu se stroji, jeřaby, buldozery, tovarnami, transportnimy systemy a laboratořemi, ma člověk moc ovladat ruce přirody. Toto nas ale nenuti přijmout metafyzicky materialismus, naivni viru, ze materie a fyzicka moc jsou jedinymi realitami. Moc ideji, hodnot, dava předpoklady, ktere tvoři jednotlivou siť lidske interakce mezi přirodou a člověkem na prvnim mistě. Moc kontemplativni myslenky, řetězec spekulativniho mysleni, matematickeho uměni a filozofickych snů se tez musi brat v uvahu. Pokud je tento pohled akceptovan, potom je otazka lidskeho vztahu k přirodě důlezitějsi, nez předpoklada Eric Hoffer.

Kdosi připomenul Hitlerovo volani po odmitnuti rozumu a po "mysleni dle lidske krve". Hodnoty - tradice, domaci sůl, nacionalismus a mysticismus - byly legitimovany na zakladě temneho přirodniho mysticismu. Takovyto přirodni mysticismus je hlavni podstatou romantickeho individualismu (ačkoli pochopitelně mohou byt dalsi typy přirodniho romantismu, ktery neobhajuje egoisticke snazeni se). Problem mozna lezi v zaměřeni se na "individualni", jak Hoffer zdůrazňuje. Předpoklada, ze odpověď vedena v terminech naivni viry v přirodni stědrost, v zazraky působici vlastnictvi je individualni odpovědi.

Erick Hoffer, jeden z několika současnych socialnich kritiků, ktery se dotkl hlavniho problemu ve vztahu člověka k přirodě, na těchto strankach varoval před nebezpečim romatizovani přirody. Lodnik, umyvač nadobi, student lidske tragedie, odhalitel korupce a zvracenosti moci, pan Hoffer řika, ze velky uspěch člověka je transendovat přirodu, oddělit sve ja od instinktivnich pudů. Proto podle Hoffera je zakladni charakteristikou člověka nalezt ve sve kapacitě schopnost sama sebe osvobodit od biologickych a fyzickych omezeni.

Určitym způsobem ma Hoffer pravdu. Lidsky vliv na zaplavy, hladomor, pozary a zemětřeseni byl zajiste veliky a tězko umocni benevolenci přirody, ktera je připravena a touzi zničit nadřazenost člověka. Nicmeně Hofferův utok je hlavně politicky. Je atakem na "romanticky individualismus" - specialni interpretaci lidskeho vztahu k přirodě. Hoffer velmi dobře vi, ze romanticky individualismus lehce vede k egoismu a antiracionalismu, ktery můze zvratit a zničit demokraticke instituce.